úterý 30. srpna 2011

Tichá hrůza

Ať to zní sebepodivněji, patřilo odedávna k oblíbené lidské zábavě navzájem se povyrážet vyprávěním o hrůzách všeho druhu a v bezpečí u teplých krbů a pokud možno v četnějším obsazení společně se krásně bát. Snad v tom sehrála úlohu psychologická skutečnost, že obava vyslovená a strach přiznaný už jsou právě pro sám fakt vyslovení a přiznání jen poloviční a strašidlo připoutané magickou silou slova ke skutečnosti ztratí značnou část své škodlivé moci.“ (Z předmluvy k druhému vydání Tiché hrůzy.)

Letopočet 1967 je zapsán do srdcí všech opravdových tuzemských fanoušků horroru (alespoň tedy těch, kteří umějí číst) jako rok, kdy se na pultech knihkupectví poprvé objevila nejproslulejší a nejkultovnější antologie, jaká u nás kdy vyšla. TICHÁ HRŮZA. Naprostý základ, jasná povinnost a čirá radost pro každého, kdo se někdy zajímal o literární horror. Tuto povídkovou knihu sestavil a kompletně přeložil Tomáš Korbař (* 2. 2. 1920 Vídeň, † duben 1976 Praha), nejvýznamnější český propagátor literatury hrůzy, jemuž mimo jiné vděčíme za antologii Rej upírů či překlady takových stěžejních děl žánru, jakými jsou Frankenstein nebo Dracula.
TICHÁ HRŮZA zahrnuje šestnáct povídek, zastupujících to nejlepší, co bylo v Anglii a Americe napsáno od čtyřicátých let 20. století až do tehdejší žhavé současnosti. Jednalo se tedy o úplně první původní antologii moderního horroru, jaká u nás byla vydána. 
Význam TICHÉ HRŮZY je o to větší, když si uvědomíme, v jaké době se objevila. 
Tehdy měly naše země za sebou už téměř dvacet let usilovného potírání horroru ze strany komunistické moci. Tento žánr byl oficiálně shledán úpadkovým, brakovým, dekadentním a se zásadami učení marxismu-leninismu absolutně neslučitelným. Řádění strážců socialistické morálky a umělecké čistoty unikali v podstatě jen Edgar Allan Poe a Ray Bradbury, kteří byli jako jedni z mála bráni občas na milost. Ten první zemřel dávno před výstřelem z Aurory, tudíž bylo těžké jej do něčeho namočit, dílo toho druhého pak bylo cenzory vnímáno jako kritika kapitalistické společnosti. Poe byl u nás nejčastěji spojován s detektivní literaturou, Bradbury zase se science fiction, kteréžto žánry soudruhy tolik nepopuzovaly. Vždyť detektivka mohla mladé lidi přivést do řad Veřejné Bezpečnosti a sci-fi zase vychovávat budoucí vědce a astronauty. Pro upíry, vlkodlaky a jiné výplody tmářské pověrčivosti však nebylo v naší „vyspělé socialistické společnosti“ místo. 
Změna v myšlení komunistických vůdců přišla ve druhé polovině 60. let s obdobím politického uvolnění, které mělo za následek zrušení cenzury, otevření hranic a liberárnější přístup k umění. To bohužel vedlo až k obvinění z kontrarevoluce, vpádu sovětských vojsk na naše území a nástupu tzv. normalizace. Horror měl pak utrum dalších dvacet let. Antologie jako Tichá hrůza, Lupiči mrtvol nebo Švandrlíkova sbírka Draculův švagr zůstaly jedněmi z mála zbožně přechovávaných artefaktů, připomínajících onen krátký moment tuzemské horrorové obrody. 
Vraťme se však zpět do památného roku 1967. 
K nejpopulárnější beletrii patřily tehdy tituly z detektivkářské edice Smaragd, vydávané nakladatelstvím Mladá fronta. Edice Smaragd se od ostatní běžné produkce odlišovala už na první pohled; byla totiž tištěna na zeleném papíře. Jedna z verzí legendy o TICHÉ HRŮZE praví, že režim tehdy potřeboval vydat skutečný bestseller – knihu, která by šla doslova na dračku. Tomáš Korbař, jenž patřil k renomovaným znalcům a překladatelům detektivní literatury, využil jedinečné šance k propagaci jím milovaného, u nás však dosud intenzivně potíraného žánru, a nabídl svou vizi antologie moderních horrorů. Ta byla soudruhy, lačnícími po úspěšném titulu na trhu, nakonec po značných peripetiích schválena a projekt dostal (doslova) zelenou. 
Antologie byla v edici Smaragd vydána v nákladu 70 000 výtisků. O do té doby zakázané ovoce byl mezi lidem obrovský zájem a titul byl okamžitě rozebrán. Ještě v roce 1970, na samém prahu tuhé normalizace, vyšla TICHÁ HRŮZA podruhé. Náklad tentokrát čítal dokonce celých 100 000 kusů. Společně s třetím vydáním z roku 2008 (Toužimský-Moravec), u něhož nebyl počet výtisků zveřejněn, můžeme odhadovat, že TICHÁ HRŮZA je vůbec nejrozšířenější povídkovou antologií, jaká u nás byla kdy vydána. Což je velmi dobře, neboť je důležité, aby špičková kvalita byla přístupna co nejširší veřejnosti. A že v tomto případě o takovou kvalitu opravdu jde, vám zaručí každý, kdo se v oblasti horrorové literatury alespoň trochu orientuje.

Obsah:
Daphne du Maurier - PTÁCI (The Birds, 1952) 
Robert Aickman - ČEKÁRNA (The Waiting Room, 1964) 
Henry Kuttner - BYL TO DÉMON (Call Him Demon, 1946) 
Ray Bradbury - ZÁSTUP (The Crowd, 1943) 
Keith Roberts - BOULTEROVI KANÁŘI (Boulter’s Canaries, 1965) 
Joan Vatsek - SOUBOJ (The Duel, 1958) 
Robert Bloch - PLÁŠŤ (The Coat, 1939)
John Seymour Sharnik - MEZE WALTERA HORTONA (The Limits of Walter Horton, 1954) 
Stanley Ellin - SPECIALITA ŠÉFKUCHAŘE (The Speciality of the House, 1948) 
Carter Dickson - MUŽ S KOŽEŠINOVÝM LÍMCEM (New Murders for Old, 1940) 
E.C. Tubb - DRZOUN (Fresh Guy, 1958) 
Ray Bradbury - MALÝ VRAH (The Small Assassin, 1946) 
Robert Aickman - VYZVÁNĚNÍ (Ringing the Changes, 1964)
 Robert M. Coates - MUŽ, KTERÝ ZMIZEL (The Man Who Vanished, 1955) 
Stanley Ellin - SMRT NA ŠTĚDRÝ VEČER (Death on Christmas Eve, 1950) 
Shirley Jackson - LETNÍ HOSTÉ (The Summer People, 1950)

Dobrá polovina zde otištěných děl patří k tomu nejvíce reprezentativnímu, co kdy bylo v horrorovém žánru napsáno. Zejména povídky Ptáci a Byl to démon jsou jedněmi z naprostých kvalitativních vrcholů literatury hrůzy. První z obou klenotů se u nás později objevil ještě v několika antologiích (např. v "Alfred Hitchcock uvádí…", z jejíhož původního vydání byl ostatně do Tiché hrůzy převzat) a také v samostatné sbírce Daphne du Maurier "Ptáci a jiné povídky", kde byla mimochodem použita prodloužená verze příběhu. K obdivovatelům druhého výše jmenovaného drahokamu z pera Henryho Kuttnera, patří i publicista Ivan Adamovič. Tento v 90. letech zřejmě nejagilnější český propagátor horroru neváhal Kuttnerův démonický majstrštyk, skvěle využívající síly dětské imaginace, zařadit znovu do své prestižní antologie "Hlas krve", která se na Korbařův výbor hrdě odvolává. 
Jednou z nejpopulárnějších povídek Tiché hrůzy je Specialita šéfkuchaře z dílny Stanleyho Ellina, jenž proslul především psaním detektivních příběhů. Tento gurmánský kousek byl mnohokrát parafrázován (u nás např. Miloslavem Švandrlíkem v povídce Guláš) a také zdramatizován pro český rozhlas a televizi. 
Hned za výše jmenovanou „velkou trojku“, jíž můžeme plným právem postupně přiřknout přívlastky jako nejznámnější, nejkvalitnější a nejpopulárnější (…povídka z Tiché hrůzy), bych vyzdvihl mého speciálního oblíbence, kterým jsou Boulterovi kanáři Keitha Robertse. Jde o kousek mistrně balancující na často jen stěží rozeznatelné hranici mezi hrůzou a humorem. Kanáři navíc nabízejí tehdy poměrně průkopnickou (a později v žánru zhusta využívanou) konfrontaci vědeckého přístupu a nadpřirozena. 
Také Bradburyho Malý vrah má mezi čtenáři spoustu příznivců. Za hřích stojí už jen pro vděčný motiv dítěte coby horrorového monstra, který právě Bradbury využil v literatuře jako jeden z prvních; a to nejen v této povídce. Další ochutnávkou z Bradburyho díla je Zástup, dnes již klasické mystérium o podivných lidech, zjevujích se u automobilových nehod. 
Robert Aickman je znám především svými příběhy s nadpřirozenými motivy. Sám pro ně používal termínu „strange stories“. Jeho Vyzvánění stojí na výborném, až mrazivě strašidelném nápadu; Čekárna je pak jako stvořená k četbě při nočním cestování vlakem. 
Třetím autorem, jemuž bylo po Aickmanovi a Bradburym dopřáno cti blýsknout se v Tiché hrůze hned dvakrát, byl Korbařův detektivkářský oblíbenec Stanley Ellin. Smrt na Štědrý večer se vyznačuje jistou dávkou viktoriánské zatuchlosti a dobrou pointou. 
K výrazným klenotům Tiché hrůzy patří bezpochyby také Plášť Roberta Blocha (autora románové předlohy Hitchcockova filmu Psycho). Upírská povídka odehrávající se na Halloween - toť vskutku uspokojivá kombinace pro nadšené ctitele romantické hrůzy. 
Muž s kožešinovým límcem Cartera Dicksona (autora detektivek, přezdívaného pro oblíbený námět mnoha jeho příběhů „mistr záhady zamčeného pokoje“) má pár sugestivně strašidelných momentů, kvůli nimž stojí tato mysteriózní záležitost za ochutnávku.
 Meze Waltera Hortona se stylově podobají famózním kouskům Roalda Dahla, schází jim však mistrův výživný černý humor. (U této povídky si nejsem úplně jist, zda ji můžeme nazývat plnokrevným horrorem. Pokud ano, pak jde o jediný horrorový příběh zabývající se vážnou hudbou, jaký jsem doposud četl.) Dalším tak trochu dahlovským kouskem je poněkud bizarní anekdota Muž, který zmizel od amerického kritika umění Roberta M. Coatese.
Některé povídky výstižně reflektují dobu svého vzniku, jiné ještě dnes spolehlivě inspirují tvůrce moderních filmových spektáklů. E.C. Tubb ve své vtipné a přesto neodolatelně temné fantasy Drzoun originálně využívá nukleární paranoiu 50. let ve spojení s klasickými horrorovými monstry, zatímco některé prvky, použité ve zdařilé ghost story Souboj Joan Vatsekové, mohou filmového diváka upomenout na úspěšný snímek Paranormal Activity.
Poslední slovo dopřál editor královně psychologického děsu, Shirley Jackson, známé románem "The Haunting of Hill House" (který byl pod názvem The Haunting již několikrát zfilmován), a především pak díky své povídce Loterie, pravidelně se umisťující na nejvyšších příčkách různých anket o nejlepší horrorovou prózu. Letní hosté nezklamou, avšak Loterie je přece jen o třídu výš. Proč Tomáš Korbař nepoužil právě tuto její nejslavnější povídku, je otázkou. Možná se u nás už dříve někde objevila, a jemu šlo především o to, seznámit čtenáře s prózami u nás do té doby nepublikovanými. Ivan Adamovič ovšem v 90. letech nezaváhal, a Loterie patří k ozdobám jeho (již zmiňovaného) výboru "Hlas krve". 
Od prvního vydání Tiché hrůzy uběhlo dlouhých čtyřiačtyřicet let. Fakt, že drtivá většina zde uvedených povídek neztratila nic na své působivosti, svědčí o síle a nadčasovosti dobře napsané hrůzy. Korbařova antologie je věčně mladou společnicí nejen všech milovníků horroru, kteří ještě dovedou číst, ale všech příznivců kvalitní literatury vůbec. A to, že dle názoru mnohých zůstává antologií ve svém žánru dosud nepřekonanou, hovoří o jejím významu a kvalitě více než jasnou řečí.

Jak se píše v předmluvě k druhému vydání (Mladá fronta, 1970):
"Snahou překladatele i redakce bylo uvést v tomto prvním českém výboru, který pro značný ohlas vychází nyní již podruhé, pokud možno co největší počet možných variací, od zajímavého anekdotického nápadu, rozvedeného v povídku, až po literárně nejlepší ukázky, kdy hyperbola žánru je zvolena funkčně pro vyjádření pocitu, který se snad jinak ani lépe zachytit nedá..."

Dnes, téměř půl století od zjevení Tiché hrůzy, můžeme konstatovat, že tehdejší snaha překladatele i redakce rozhodně vniveč nepřišla.

5 komentářů:

  1. "Jednou z nejpopulárnějších povídek Tiché hrůzy je Specialita šéfkuchaře z dílny Stanleyho Ellina, jenž proslul především psaním detektivních příběhů. Tento gurmánský kousek byl mnohokrát parafrázován (u nás např. Miloslavem Švandrlíkem v povídce Guláš) a také zdramatizován pro český rozhlas a televizi."

    Ahoj, chtěl bych se jen pozeptat. Píšeš, že tahle povídka byla zdramatizována pro český rozhlas. Jenže na netu jsem nic nenašel. Dokonce i na Mluveném panáčkovi (http://mluveny.panacek.com/), kde se dá najít skoro všechno, se nic nepíše. Nemáš nějaké podrobnější informace o tomto zpracování?
    Díky....
    PS: To televizní znám a mám.... ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, díky za upozornění.
    Zde jsem se s velkou pravděpodobností dopustil omylu. Při psaní pro tento blog spoléhám čistě na své znalosti, svou knihovnu a na svou paměť, která mě tentokrát bohužel zradila.
    Ve skutečnosti byly pro rozhlas zdramatizovány povídky "Ptáci", "Byl to démon" a "Plášť".
    Ne že bych v tomto (rozhlasové hry podle horrorových povídek) měl nějaký velký přehled, to spíš naopak, ale vycházel jsem z rozhovorů s přítelem Svastykem, který má v této oblasti přehled více než slušný.
    Nyní jsem s ním celou záležitost znovu konzultoval a on mi potvrdil, že došlo z mé strany k dezinterpretaci. Alespoň on tedy o rozhlasové dramatizaci Speciality šéfkuchaře neví nic.
    Je tedy velice pravděpodobné, že nic takového neexistuje.
    Ještě jednou díky za upozornění. Pro mě je to v každém případě poučení pro příště, abych se takových omylů vyvaroval.
    Uvažoval jsem o tom, zda citovaný chybný text opravit, ale nejspíš vše ponechám tak, jak jsem to původně napsal. Tyto komentáře budiž uvedením celé věci na pravou míru.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky ti za info. Jsem rád, že nemusím trávit chvíle marným hledáním... :-D Rozhlasové zpracování "Byl to démon" znám, rozhodně stojí za poslech, je opravdu kvalitně udělané. Ptáky už jsem taky poslouchal. Plášť jsem ještě neslyšel, chystám se na něj...
    Jinak díky za pěkný článek. ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. http://www.csfd.cz/film/154807-meze-waltera-hortona/

    OdpovědětVymazat