neděle 31. července 2011

Povídka v krizi

Tento blog si klade za cíl propagaci povídky jakožto literárního útvaru, který momentálně zažívá obrovskou komerční krizi. Je paradoxem, že v době tak uspěchané jako je tato, je na tom povídka tak špatně, a mnohem větší oblibě se těší rozsáhlé romány, nejlépe minimálně pentalogie. Jeden by řekl, že povídka je díky svému nevelkému formátu ve všem tom shonu přímo ideální kratochvílí k zalepení těch mála vyšetřených chvil, které moderní člověk má. Ale skutečnost je jiná. Největšími bestsellery zhusta bývají právě těžké bichle plné vaty. Kdo se dnes ještě pídí po nějakých antologiích?

Jen s mírnou nadsázkou říkávám, že pro tuto dobu je signifikantní, že nikdo nečte, ale všichni píšou a podle toho to taky vypadá. Ono už pochopit podstatu věci a definovat, co je vlastně povídka zač, dělá některým lidem značný problém. Jedině tak mohlo dojít k takovému zmatení pojmů, jaké můžeme vidět např. na českém webu Stephena Kinga, kde pojem „povídka“ je běžně používán coby označení novely.

Diskutoval jsem s několika zástupci toho mála, co ještě zbývá z vymírající sorty nazývané „čtenáři knih“. Od některých jsem se dozvěděl, že povídky je nebaví, protože jsou příliš krátké; člověk se nestačí pořádně vžít do postav, a sotva se do toho ponoří, už to končí. Tito lidé kladou bohužel na povídky úplně jiné nároky, než by ve skutečnosti klást měli. Povídka není nekonečným televizním seriálem (které se dnes těší oblibě přímo mimořádné), není sedmidílnou románovou ságou, není dokonce ani novelou. Povídka je nejkratší literární útvar, psaný v próze. Jde vlastně o určitou formu anekdoty, kde obsah je zhuštěn na co nejmenší možnou míru. Nepředkládá žádné dějové odbočky, nemá složitou strukturu, díky malému prostoru musí autor ukázat co skutečně umí – povídku nelze odbýt, obkecat ani jinak obelstít – je to chvíle pravdy mezi autorem a jeho čtenářem. Moment, kdy spisovatel prokáže, co v něm skutečně je. Pár stránek, které vás musí vtáhnout, pohltit a naplnit uspokojením. Teprve na tak omezeném prostoru se ukážou opravdoví mistři.

Jenže tento kdysi tak rozšířený literární útvar, oblíbený po celé stovky let až do poloviny století dvacátého, má dnes takřka na kahánku. Lidé ho nechtějí číst, vydavatelé jej nechtějí vydávat a z toho logicky plyne, že spisovatelé jej nechtějí psát.

Není divu, že Stephen King nazval v roce 2002 (v předmluvě ke své sbírce Všechno je definitivní) psaní povídek "provozováním téměř zapomenutého umění". Ocitujme nyní tohoto všeobecně známého autora, který během své mimořádně úspěšné kariéry publikoval něco kolem stovky povídek (z nichž minimálně dvacet je skutečně vynikajících), a na druhou stranu zaplavil trh obrovským množstvím románů, z nichž některé jsou delší než týden před výplatou:

"…troufám si tvrdit, že (povídka) je k pádu do propasti zapomnění o pěkný kus blíž než poezie. Když jsem v roce 1968 prodával svou první povídku, už tehdy jsem si naříkal na stále se zmenšující trh: pulpové časopisy byly pryč, výběrové magazíny mizely, týdeníky (jako třeba Saturday Evening Post) odumíraly. V následujících letech jsem byl svědkem, jak se trh s povídkami scvrkává stále víc. Bůh žehnej drobným magazínům, v nichž můžou mladí spisovatelé dosud publikovat své povídky jen za autorské výtisky, a Bůh žehnej redaktorům, kteří dosud pročítají všechen ten škvár, co se jim kupí na stole, a Bůh žehnej vydavatelům, kteří dají čas od času zelenou nějaké antologii původních povídek – a věřte, že by Bůh na požehnání těmhle lidem rozhodně nepotřeboval celý den. Dokonce ani pauzu na kafe by mu to celou nezabralo. Deset až patnáct minut by úplně stačilo. Tak málo jich totiž je a rok co rok jeden či dva ubudou. Magazín Story, taková vůdčí hvězda pro mladé spisovatele (…), je teď pryč. Amazing Stories jsou i přes opakované pokusy o znovuoživení taky pryč. Zajímavé vědeckofantastické časopisy jako třeba Vertex jsou pryč a s nimi samozřejmě i časopisy horrorové jako Creepy nebo Eerie. Všechna tahle skvělá periodika jsou dávno po smrti. Čas od času se někdo pokusí některý z těchto magazínů oživit; právě když tohle píšu, potácí se v takové oživovací kůře Weird Tales. Většinou bez úspěchu. (…) objevují se a ztrácejí během jediného mžiknutí oka. Co jednou zmizí, nemůžete přivést nazpátek. Co je jednou zapomenuté, už zapomenuté zůstane.

Já během let v psaní povídek pokračuji, (…) částečně proto, že tímhle způsobem dokazuji, přinejmenším sám sobě, že jsem se nezaprodal, ať už si nepřátelští kritikové myslí, co chtějí. Povídky jsou stále kusová práce, jakýsi ekvivalent jedinečných výrobků, které si můžete koupit v obchůdcích soukromých řemeslníků. Pokud tedy máte chuť být trpěliví a počkat si, než vám je ručně někde v dílně vytvoří.

(…) Tahle kniha se pravděpodobně na nějakou dobu usadí na žebříčku bestsellerů; mám v těchhle věcech docela štěstí. Ale pokud ji tam uvidíte, zkuste si položit otázku, kolik dalších povídkových sbírek se v průběhu roku do takového žebříčku dostane a jak dlouho budou asi vydavatelé vydávat typ knihy, o který čtenáři nejeví nijak zvláštní zájem. A přitom například pro mě existuje jen pramálo věcí tak příjemných, jako usadit se za chladné noci se šálkem čaje do svého oblíbeného křesla, zaposlouchat se do venkovního větru a přečíst si dobrý příběh, který stihnu celý na jedno posezení."

Žádné komentáře:

Okomentovat