„Není snad ani třeba
opakovat starou pravdu, že nezáleží na délce textu, ale na jeho kvalitě, a že
čtenářským ideálem není spolykat kvantum tlustých románů; kdo umí dobře a
pozorně číst, pozná dokonalost i v miniatuře, možná právě v ní.
Nehledě na to, že takový text si lze s prospěchem a bez ztráty času
pročíst několikrát, jaksepatří do něho proniknout a vzít si z něho
maximum.“ (Jan Zábrana)
Pokud jde o nejvýznamější
horrorové antologie jaké u nás byly vydány, pak musíme společně s Tichou
hrůzou jedním dechem jmenovat také Lupiče mrtvol. Tomáš Korbař totiž
v onom krátkém období politického uvolnění na konci 60. let nezůstal ve
své usilovné propagaci žánru osamocen. Dalším odvážným byl básník Jan
Zábrana.
Tomu se podařilo prosadit
vydání svého pozoruhodného výběru doslova na poslední chvíli. LUPIČI MRTVOL
totiž vyšli v roce 1970, na samém počátku normalizace - rochnivé to idylky
všech bonzmajstrů, omezenců a snaživých zmrdů.
Už podtitul „světové horrory“ dával tušit, že Zábrana se rozhodl vydat trochu jinou cestou než Korbař, který se v Tiché hrůze zaměřil „pouze“ na moderní angloamerický horror. Toto zdánlivé omezení však ve skutečnosti žádným omezením nebylo. Právě naopak: Britští a američtí autoři dali v té době světu obrovské množství dnes již klasických majstrštyků, které budou v horrorové pokladnici vždy zářit leskem nejjasnějším.
Jan Zábrana si byl dobře vědom, že Korbař mu tu pokladnici Tichou hrůzou tak trochu (dost) vybrakoval. Možná i proto se rozhodl, že v Lupičích rozšíří záběr ze Států a britských ostrovů rovnou na celý svět. A nejen to: Nezůstal jen ve 20.století, ale šel i hluboko do minulosti. Dalším zpestřením bylo, že zatímco Korbař představil hlavně spisovatele mající slovo „horror“ jako své druhé jméno, Zábrana neváhal zařadit autory s tímto žánrem obvykle nespojované. Ke slovu se tak dostali nejen horroroví klasici jako Poe nebo Lovecraft, ale i představitelé „vyšší literární kasty“, jako William Faulkner či Virginia Woolfová.
Není jisté, zda tento Zábranův přístup byl vynucen dobovými poměry (velká jména jako ospravedlnění existence „nemarxistické“ knihy), nebo to byl jeho záměr už od počátku. Osobně bych se přikláněl k tomu, že svou roli sehrálo více faktorů: Snaha prosadit vydání knihy se „socialisticky nevhodným zaměřením“, i záměr odlišit se od svého předchůdce.
Už podtitul „světové horrory“ dával tušit, že Zábrana se rozhodl vydat trochu jinou cestou než Korbař, který se v Tiché hrůze zaměřil „pouze“ na moderní angloamerický horror. Toto zdánlivé omezení však ve skutečnosti žádným omezením nebylo. Právě naopak: Britští a američtí autoři dali v té době světu obrovské množství dnes již klasických majstrštyků, které budou v horrorové pokladnici vždy zářit leskem nejjasnějším.
Jan Zábrana si byl dobře vědom, že Korbař mu tu pokladnici Tichou hrůzou tak trochu (dost) vybrakoval. Možná i proto se rozhodl, že v Lupičích rozšíří záběr ze Států a britských ostrovů rovnou na celý svět. A nejen to: Nezůstal jen ve 20.století, ale šel i hluboko do minulosti. Dalším zpestřením bylo, že zatímco Korbař představil hlavně spisovatele mající slovo „horror“ jako své druhé jméno, Zábrana neváhal zařadit autory s tímto žánrem obvykle nespojované. Ke slovu se tak dostali nejen horroroví klasici jako Poe nebo Lovecraft, ale i představitelé „vyšší literární kasty“, jako William Faulkner či Virginia Woolfová.
Není jisté, zda tento Zábranův přístup byl vynucen dobovými poměry (velká jména jako ospravedlnění existence „nemarxistické“ knihy), nebo to byl jeho záměr už od počátku. Osobně bych se přikláněl k tomu, že svou roli sehrálo více faktorů: Snaha prosadit vydání knihy se „socialisticky nevhodným zaměřením“, i záměr odlišit se od svého předchůdce.
A ještě něco udělal Zábrana
jinak (a věřím, že si to patřičně vychutnal): Zatímco jeho „kolega ve zbrani“
nechal povídky v Tiché hrůze mluvit samy za sebe, Zábrana svou antologii
nejenže uvedl rozsáhlou a velice zajímavou předmluvou s názvem „Rozkoš z
hrůzy“, ale všem autorům věnoval též vlastní medailónek a u každé povídky navíc
provedl její krátký rozbor. Právě díky této přidané hodnotě získávají Lupiči
mrtvol na významu – nabízejí nejen kvalitu osvětově beletristickou, ale též
propagačně publicistickou.
Jan Zábrana („choice,
introduction, commentaries“, jak je uvedeno v tiráži) nabízí čtenáři své
vlastní dojmy, zajímavé myšlenky, postřehy a názory. Je vítaným společníkem, zkušeným
průvodcem a vtipným kumpánem. Vyžaduje čtenářovu pozornost a spolupráci, burcuje
ho k zamyšlení. Vysvětluje souvislosti, nadhazuje kontroverzní teorie, předává
vědomosti a skrz dávno zažloutlý papír jediného, jedenačtyřicet let starého
vydání své antologie, dodnes naprosto rovnoceně komunikuje se svým čtenářem.
V tehdejším Československu byli Korbař i Zábrana opravdovými věrozvěsty žánru. Vládli dokonale jak vlastním, tak mnoha cizími jazyky, měli velké překladatelské zkušenosti, a díky svému rozhledu se dostali k literatuře, která byla na rudé straně železné opony dokonalým tabu. Budiž jim velký dík za to, že si klenoty, které nalezli, nenechali jen pro sebe, a navzdory nepříznivým poměrům neváhali a seznámili s nimi co nejširší okruh čtenářů.
V tehdejším Československu byli Korbař i Zábrana opravdovými věrozvěsty žánru. Vládli dokonale jak vlastním, tak mnoha cizími jazyky, měli velké překladatelské zkušenosti, a díky svému rozhledu se dostali k literatuře, která byla na rudé straně železné opony dokonalým tabu. Budiž jim velký dík za to, že si klenoty, které nalezli, nenechali jen pro sebe, a navzdory nepříznivým poměrům neváhali a seznámili s nimi co nejširší okruh čtenářů.
Obsah:
Edgar Allan Poe - BERENICE (Berenice, 1835)
Ambrose Bierce - TAJEMSTVÍ
MACARGEROVY ROKLE (The Secret of Macarger's
Gulch, 1893)
Ambrose Bierce - JEDNÉ LETNÍ
NOCI (One Summer Night, cca 1906)
Guy de Maupassant -
ZLOČINCOVA RUKA (La
main d'écorché, 1875)
Guy de Maupassant - ZPOVĚĎ (La Confession, 1883)
Robert Louis Stevenson -
LUPIČI MRTVOL (The Body Snatcher,
1884)
Saki (Hector Hugh Munro) -
SREDNI VAŠTAR (Sredni Vashtar, cca
1910)
Ivan Bunin - STRAŠNÁ POVÍDKA
(Strašnyj rasskaz, 1926)
Virginia Woolf - DÁMA
V ZRCADLE: ODRAZ (The
Lady in the Looking-Glass: A Reflection, 1929)
H.P.
Lovecraft - HRŮZNÝ STAŘEC (The Terrible
Old Man, 1921)
William Faulkner - RŮŽE PRO
EMILII (A Rose for Emily, 1930)
Curzio Malaparte - ČERNÝ
VÍTR (Il Vento Nero, 1949)
Evelyn Waugh - MUŽ, KTERÝ
MĚL RÁD DICKENSE (The Man Who Liked
Dickens, 1933)
Ray Bradbury - VÍTR (The Wind, 1943)
Ray Bradbury - EMISAR (The Emissary, 1947)
Ray Bradbury - KOSTLIVEC (Skeleton, 1945)
William F. Nolan - MALÝ SVĚT
LEWISE STILLMANA (The
Small World of Lewis Stillman, 1957)
Roald Dahl
- SKOPEC NA PORÁŽKU (Lamb to the
Slaughter, 1957)
Stephen Grendon - PÁN
Z PRAHY (A Gentleman
from Prague, 1944)
Pauline C. Smith - LIDÉ OD
VEDLE (The People Next
Door, 1952)
George Langelaan - MOUCHA (The Fly, 1957)
Pojďme se teď na následovníka Tiché hrůzy podívat trochu blíže:
Knihu vydalo nakladatelství Orbis v edici Kobra, což byla „konkurence“ známé detektivkářské edice Mladé fronty, Smaragd. Povídky jsou řazeny chronologicky od nejstarších autorů (Poe, Bierce, Maupassant, Stevenson) až po (tehdy) nejmladší (Bradbury, Dahl, Nolan, Langelaan).
Oblíbený příběh mého pozdního dětství (koncem 80.let jsem viděl i filmovou verzi) je pro tuzemského čtenáře zajímavý už tím, že se odehrává v Praze za dnů tzv. mnichovské zrady.
(Zajímavost: Povídka byla převzata z jakéhosi poválečného magazínu, a Zábrana Grendona považuje za naprosto neznámého autora. Píše o něm: „Jediný z autorů, o němž nevíme vůbec nic.“
Kdyby se náš básník dožil věku internetu, po zadání spisovatelova jména do vyhledavače Google by zjistil, že Stephen Grendon je pseudonym američana Augusta Derletha, žijícího v letech 1909 – 1971. Derleth/Grendon byl především jedním z mnoha fanoušků a zdárných pokračovatelů H.P.Lovecrafta. K jeho tvorbě patří povídkové sbírky a romány většinou s jednoznačnými názvy jako Tales of the Cthulhu Mythos, Dunwich Cycle, New Worlds for Old nebo Mask of Cthulhu.)
Pojďme se teď na následovníka Tiché hrůzy podívat trochu blíže:
Knihu vydalo nakladatelství Orbis v edici Kobra, což byla „konkurence“ známé detektivkářské edice Mladé fronty, Smaragd. Povídky jsou řazeny chronologicky od nejstarších autorů (Poe, Bierce, Maupassant, Stevenson) až po (tehdy) nejmladší (Bradbury, Dahl, Nolan, Langelaan).
K nejlepším patří tyto povídky:
Ambrose Bierce – JEDNÉ LETNÍ NOCI
Kratičká ale působivá černá anekdota na klasické téma vylupovačů hrobů. Líčí trable, jaké kdysi museli podstoupit studenti medicíny, když si chtěli trochu zapitvat. Na svou dobu (druhá polovina 19.století) je tenhle kousek docela splatterpunková záležitost.
Kratičká ale působivá černá anekdota na klasické téma vylupovačů hrobů. Líčí trable, jaké kdysi museli podstoupit studenti medicíny, když si chtěli trochu zapitvat. Na svou dobu (druhá polovina 19.století) je tenhle kousek docela splatterpunková záležitost.
Saki – SREDNI VAŠTAR
Humorně horrorová povídka. V hlavních rolích nepříjemná semetrika a k tomu jedna dravá fretka s ostrými zoubky. Možná už teď lecos tušíte. Ale možná jen proto, že více než sto let starý Sakiho příběh byl všem podobným kouskům dobrým vzorem.
Humorně horrorová povídka. V hlavních rolích nepříjemná semetrika a k tomu jedna dravá fretka s ostrými zoubky. Možná už teď lecos tušíte. Ale možná jen proto, že více než sto let starý Sakiho příběh byl všem podobným kouskům dobrým vzorem.
Evelyn Waugh – MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD DICKENSE
Tahle historka slavného spisovatele s ženským jménem byla původně součástí románu Hrst prachu. Funguje ale velice dobře i sama o sobě.
Waugh nikdy nepsal horrory. Přesto se tento text stal inspirací k několika moderním strašidelným povídkám (např. k Newmanově Muži, který sbíral Barkera).
Tahle historka slavného spisovatele s ženským jménem byla původně součástí románu Hrst prachu. Funguje ale velice dobře i sama o sobě.
Waugh nikdy nepsal horrory. Přesto se tento text stal inspirací k několika moderním strašidelným povídkám (např. k Newmanově Muži, který sbíral Barkera).
Ray Bradbury – VÍTR
Jeden z nejlepších horrorů Velkého Raye je z velké části vlastně záznamem telefonního hovoru. Bellův přístroj zde představuje jediné spojení mezi reálným světem a světem rozběsněného, triumfujícího nadpřirozena.
(Je zajímavé, že Bradbury mohl za komančů po většinu času volně vycházet. Zřejmě si jeho nechuť k technickým vymoženostem moderní doby a totalitě všeho druhu soudruzi vysvětlovali jako kritiku kapitalistického systému.)
Jeden z nejlepších horrorů Velkého Raye je z velké části vlastně záznamem telefonního hovoru. Bellův přístroj zde představuje jediné spojení mezi reálným světem a světem rozběsněného, triumfujícího nadpřirozena.
(Je zajímavé, že Bradbury mohl za komančů po většinu času volně vycházet. Zřejmě si jeho nechuť k technickým vymoženostem moderní doby a totalitě všeho druhu soudruzi vysvětlovali jako kritiku kapitalistického systému.)
William F. Nolan – MALÝ SVĚT LEWISE STILLMANA
Talentovaného mladého spisovatele v 60.letech objevil a propagoval sám Bradbury. Nolan byl považován za velkou naději fantastického žánru, ale v dalších letech už o něm moc slyšet nebylo. Přesto je Malý svět jedním z vrcholných momentů sbírky: Temný a silně působivý sci-fi horror o mimozemské invazi, který ve svých posledních řádcích ukrývá brilantní a zcela nečekanou pointu.
Talentovaného mladého spisovatele v 60.letech objevil a propagoval sám Bradbury. Nolan byl považován za velkou naději fantastického žánru, ale v dalších letech už o něm moc slyšet nebylo. Přesto je Malý svět jedním z vrcholných momentů sbírky: Temný a silně působivý sci-fi horror o mimozemské invazi, který ve svých posledních řádcích ukrývá brilantní a zcela nečekanou pointu.
Roald Dahl – SKOPEC NA PORÁŽKU
Dahl je dnes známý hlavně díky svým moderním pohádkám pro děti (např. Čarodějky nebo Karlík a továrna na čokoládu). Kromě nich však psal i výborné a úspěšné povídky pro dospělé. Jde vesměs o mistrně vypointované, černohumorné příběhy, často plné až šokujících nápadů. Mnohé z nich se jednou nohou zdárně pohybují i na území našeho žánru. Sice většinou nejde o čisté horrory, ale myslím si, že našinci Dahlovi vesměs dobře rozumějí. Skopec na porážku je jedním z nejlepších kousků tohoto anglického spisovatele.
Stephen Grendon – PÁN Z PRAHYDahl je dnes známý hlavně díky svým moderním pohádkám pro děti (např. Čarodějky nebo Karlík a továrna na čokoládu). Kromě nich však psal i výborné a úspěšné povídky pro dospělé. Jde vesměs o mistrně vypointované, černohumorné příběhy, často plné až šokujících nápadů. Mnohé z nich se jednou nohou zdárně pohybují i na území našeho žánru. Sice většinou nejde o čisté horrory, ale myslím si, že našinci Dahlovi vesměs dobře rozumějí. Skopec na porážku je jedním z nejlepších kousků tohoto anglického spisovatele.
Oblíbený příběh mého pozdního dětství (koncem 80.let jsem viděl i filmovou verzi) je pro tuzemského čtenáře zajímavý už tím, že se odehrává v Praze za dnů tzv. mnichovské zrady.
(Zajímavost: Povídka byla převzata z jakéhosi poválečného magazínu, a Zábrana Grendona považuje za naprosto neznámého autora. Píše o něm: „Jediný z autorů, o němž nevíme vůbec nic.“
Kdyby se náš básník dožil věku internetu, po zadání spisovatelova jména do vyhledavače Google by zjistil, že Stephen Grendon je pseudonym američana Augusta Derletha, žijícího v letech 1909 – 1971. Derleth/Grendon byl především jedním z mnoha fanoušků a zdárných pokračovatelů H.P.Lovecrafta. K jeho tvorbě patří povídkové sbírky a romány většinou s jednoznačnými názvy jako Tales of the Cthulhu Mythos, Dunwich Cycle, New Worlds for Old nebo Mask of Cthulhu.)
George Langelaan – MOUCHA
Tak jako Tichou hrůzu uvádějí legendární Ptáci, Lupiče mrtvol uzavírá podobný horrorový majstrštyk: Moucha. Klasický kus, který využívá mnoha způsobů vyprávění (deníkové zápisky, citace z dopisů, živé dialogy, vzpomínky i přímé popisy děje). Začíná jako klasická detektivka, pokračuje jako sci-fi a vrcholí jako čirý horror. Ale Langelaan dokáže všechny tyto složky s bravurou a nenásilnou elegancí skloubit do jednoho dokonalého celku. Takového, jaký se pak čte jedním dechem.
„Kdybych měl volit mezi uváděnými autory a hodnotit, kdo z nich umí hrůzu nejlépe napsat, vybral bych jistě Langelaana“, říká Jan Zábrana.
Nutno dodat, že stejně jako Ptáci Daphne du Maurier měli ve filmovém světě svého Hitchcocka, pak Moucha našla tamtéž svého Cronenberga. Oba režiséři se od literární předlohy ve svých filmech v mnohém odklonili, takže četba původních povídek (obě patří k absolutní špičce žánru) může neznalým poskytnout zážitek zcela nového druhu. A to platí zejména pro Lagelaanovu Mouchu.
Tak jako Tichou hrůzu uvádějí legendární Ptáci, Lupiče mrtvol uzavírá podobný horrorový majstrštyk: Moucha. Klasický kus, který využívá mnoha způsobů vyprávění (deníkové zápisky, citace z dopisů, živé dialogy, vzpomínky i přímé popisy děje). Začíná jako klasická detektivka, pokračuje jako sci-fi a vrcholí jako čirý horror. Ale Langelaan dokáže všechny tyto složky s bravurou a nenásilnou elegancí skloubit do jednoho dokonalého celku. Takového, jaký se pak čte jedním dechem.
„Kdybych měl volit mezi uváděnými autory a hodnotit, kdo z nich umí hrůzu nejlépe napsat, vybral bych jistě Langelaana“, říká Jan Zábrana.
Nutno dodat, že stejně jako Ptáci Daphne du Maurier měli ve filmovém světě svého Hitchcocka, pak Moucha našla tamtéž svého Cronenberga. Oba režiséři se od literární předlohy ve svých filmech v mnohém odklonili, takže četba původních povídek (obě patří k absolutní špičce žánru) může neznalým poskytnout zážitek zcela nového druhu. A to platí zejména pro Lagelaanovu Mouchu.
Když jsem v dubnu 2006 psal o Lupičích mrtvol na svůj starší blog Horror, chlast & rock'n'roll (tento příspěvek je jen mírně upravenou kopií mého tehdejšího článku), uzavřel jsem své povídání takto:
"Lupiče mrtvol
znám už dlouho. Poprvé jsem je četl někdy koncem 70. let. Jen málo toho
ale zatím vím o borci, který dal tuhle antologii dohromady. Slyšel jsem
jen, že to byl našinec každým coulem, pil hodně piva, byl neustále v
nemilosti mocných (ač skvělý literát a překladatel, musel makat jako
dělňas) a nakonec zemřel zapomenut v roce 1984.
Měl
jsem od jednoho zajímavého chlapíka z práce již před časem přislíben
Zábranův (vysoce ceněný) vlastní životopis. Ten dobrý muž však docházel
do zaměstnání opilý tak často, že než mi knihu stačil donést, tak ho
vyhodili. Jak ho znám, jistě teď v nějaké knajpě na periférii Ostravy
propíjí svou podporu v nezaměstnanosti. A možná právě teď zvedá nad
stránkami autobiografie jednoho našince další půllitr na jeho počest."
Od té doby jsem sám už několikrát poctivě propíjel svou podporu v nezaměstnanosti a vystřídal pěkných pár pochybných zaměstnání. Během toho (zatím) posledního jsem Zábranovu autobiografii konečně sehnal, a pročítal ji minulou zimu u mnoha půllitrů po mnoha ubíjejících šichtách v teple večerních hospod. O Lupičích tam není ani slovo. Období, kdy byla antologie vydána, je v knize Celý život vynecháno. Zda se Zábranovy zápisky z té doby nedochovaly, nebyly použity vydavatelem, či snad nebyly vůbec napsány, to zůstává otázkou. Vše, co máme, je tedy Zábranovo průvodní slovo k jednotlivým povídkám a jejich autorům, plus výše zmíněná předmluva. A když to vezmeme kolem a kolem, tak to není zas tak málo.
Díky ti, Jane Zábrano.